Seberozvojové kurzy a workshopy umožnují si osahat různé situace a naše reakce v nich. To je může být velmi přínosné. Vnímám ale čím dál více, že toto prostředí je vzdálené od reality právě tím, že někdo pro vás „zinscenuje“ celou situaci a nechá vám prostor si tam zahrát určenou roli.
Od reálného života se to typicky (resp. z mojí zkušenosti) liší minimálně v těchto aspektech:
- Společný záměr – lidi, které máte okolo sebe mají společný záměr, což vytváří pocit sounáležitosti a porozumění.
- Bezpečné prostředí – dané dohodnutými pravidly a společným záměrem
- Snadné opuštění aktivity bez dalších důsledků – je snazší do něčeho vstoupit nebo vystoupit, když vám to nesedne, pokud víte, že je to hra a vaše rozhodnutí nebude mít dlouhodobý důsledek (typicky na vaše vztahy)
- Odevzdání odpovědnosti za rozhodování – to myslím ve vazbě na to, že někdo vám naplánuje program a určí vám tam vaši roli. Tím eliminuje mnoho drobných rozhodnutí v rámci komunikace a interakce s ostatními.
K sepsání tohoto zamyšlení je přivedl poslední bod a účast na workshopu V klidu – V pohybu. Po dlouhé době to byl workshop, kde nebyl pevně daný našlapaný program, ale jako účastnici jsme si do značné míry rozhodovali, co kdy chceme dělat. Zároveň byl i prostor pro neformální interakce mezi námi účastníky.
Co to přineslo za rozdíl?
- K leckdy hlubokým tématům, která proběhla v rámci sdílecího kruhu (resp. Smysluplných rozhovorů) či Playfightu (který má pravidla) jsme se pak dostali v „civilní rozhovoru“ často s humorem a odlehčeně. Najednou ty samé lidi z playfightu potkáte v bězných interakcích.
- Když mi někdo urči program, se všemi detaily, je to vlastně snadné. Ale když si jako účastníci rozhodujete o tom, jakou aktivitu chcete odpoledne nebo zda chcete večeřet nebo mít nějakou aktivitu venku nebo vevnitř – jsou to už rozhodnutí – byť drobná. Můžete zvažovat: je mi to jedno nebo budu prosazovat svojí preferenci atp.
Tímhle zamyšlením vůbec neshazuji formát seberozvojových workshopů. Právě bezpečné prostředí a společný záměr vnímám jako klíčové, aby se člověk mohl otevřít v oblastech a prožitích, které si v běžném životě nedovolí. Vnímám to jako první krok na cestě. Na cestě, která pak vede do běžného naplněnějšího života mimo bezpečné prostředí seberozvojových kurzů…